STRÁNKY O DUCHOVNÍM HLEDÁNÍ

Memento stromu

16. září 2012 v 16:26

Mám ráda stromy. Mám je ráda, ať už rostou kdekoliv. Nevadí mi, rostou-li před mými okny a brání výhledu. Nepotřebuji výhled, dívám se na stromy. Jsou krásní v každé roční době, v každé své podobě. Mám radost, jak rostou, těším se na každou jejich větvičku, na každý lísteček, na každou jehličku. Trpím s nimi za větrné bouře, soucítím s nimi za třeskutého mrazu, raduji se s nimi za letního deště.

Pod oknem v mém bytě rostl strom. Vlastně spíše keř, obyčejná líska - řekl by někdo. Ale pro mě to byl MŮJ STROM. Když jsem se do bytu nastěhovala, dosahoval sotva do půli přízemí. Ale každým rokem rostl a sílil. Potom už byl jen metr pod mým oknem, za chvíli vrcholky jeho větví dosáhly k parapetu okna a za další roky už zakryly celé okno. Bylo to krásné. Žili jsme spolu - já a můj strom. Při větru jeho větve lehce narážely do mého okna, v zimě byly obalené sněhem, za deště zachytávaly jeho listy dešťové kapky. Po dlouhé zimě jsme spolu nadšeně vítali jaro, v létě dával stín. Byl krásný a byl můj.
Jenomže jak už to tak bývá, nic netrvá věčně a já se musela z bytu odstěhovat. A přišli noví majitelé a strom jim vadil. Prý moc stíní, je moc rozkošatělý, moc zelený, moc velký.
Zkrátka dopadlo to tak jako obvykle - strom musel ustoupit vůli člověka. Přišly sekery a pily a strom padl k zemi. Nezůstal z něj jediný kmínek, jediná větvička, jen smutný pařez ukazoval, kde rostl můj strom.
Do okna zase svítilo slunce, zase byl výhled - na další domy a na silnici s křižovatkou.
Tak je to vždycky.
Pořád nám budou tiše ustupovat. Přestože tady byli dřív než my, přestože jsou starší než my. Budou ustupovat, až nebudou nikde. Zůstaneme tady sami, bez stromů, bez zeleně, zalití do šedivého betonu.
Omlouvám se vám za všechny lidi, moji zelení přátelé. Je mi to moc líto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama