STRÁNKY O DUCHOVNÍM HLEDÁNÍ

Černá nebo bílá?

30. září 2012 v 9:22

Všichni máme sklony si pořád stěžovat, je to už takový náš národní zvyk. Potkáme se, pozdravíme a po klasickém - tak jak se máš - začneme s litaniemi jak je to všechno špatné, jak všechno stojí za houby, tahle doba, tahle vláda, tahle mládež, tohle počasí atd. atd.
Stěžujeme si sobě navzájem, zahudrujeme si a odcházíme se zvláštní spokojeností, že ti druzí jsou na tom taky špatně, ne-li hůř, a že jsme se shodli, že všechno je špatný a že dřív bylo líp.
Všimli jste si toho, jak nám to vlastně dělá dobře a jak si v tom libujeme?
Ale běda, když natrefíme na někoho, kdo nebrblá, nenaříká, nestěžuje si. Kdo nám říká jen samé pozitivní zprávy. Takový člověk je okamžitě podezřelý. Moc mu to nadšení a optimismus nevěříme, podezíráme ho, že se jen chlubí, a nebo mu prostě závidíme.
Protože být spokojený se dnes prostě nenosí. A když se k tomu všemu ještě snažíme o nějaký ten duchovní přístup k životu, často zjišťujeme, že si rádi zahudrujeme, společně postěžujeme a do spokojeného pocitu sounáležitosti se nám najednou vkrade pocit provinění, že takhle já přece mluvit nemůžu, když jsem na duchovní cestě, že nemůžu šířit negativní zprávy a podporovat v nich ostatní. Já přece usiluji o nesmrtelnost své duše a teď mám zase vroubek. Já přece musím být pozitivní, musím stále vyzařovat bezpodmínečnou lásku ke všem a ke všemu kolem a místo toho tady v sadomasochistickém vytržení láteřím nad bídou světa. Ouha!
Asi nejsem tak duchovní, jak si namlouvám.
Problém je, že se stalo velice běžným si stěžovat, a problém je, že se stalo velice módním být na duchovní cestě. A ono se to prostě nějak neslučuje. Jak si s tím pak má obyčejný člověk poradit, že? Je přece tak příjemné si zanadávat nebo někoho pěkně zdrbnout, ale co na to duchovno? Co na to blížícím se konec světa a moje spása? A spása světa? Spása mých bližních? (A propó - jsou i sousedé moji bližní? Má snad ta hádavá protivná ženská z konce ulice být taky spasena? A ten ožrala od vedle? Co je mi po nich, po jejich spáse, JÁ je v novém světě nechci, tam přece můžou jen lidi čistí a spravedliví. Jako jsem třeba já.
Jako já?
No, když se nad tím tak zamyslím, když zapomenu, že se jedná o mě, když se na sebe podívám očima nezaujatého kritika - co já jsem vlastně za člověka? Jak pomáhám světu? Této planetě? Lidem?
O nikoho se nezajímám, všichni lidi jsou mi ukradení. Dejte mi pokoj, neotravujte mě, nevšímejte si mě a já si na oplátku nebudu všímat vás.
No jo, ale kde máme duchovno?
Nějak moc mi to připomíná filozofii otce Scholastika z pohádky S čerty nejsou žerty. Většina z nás jsme jako ten otec Scholastik, zahledění do sebe a do svého duchovna. Lebedíme si ve svojí duchovní namyšlenosti a myslíme si, že jsme lepší než ostatní. Jen si to přiznejte - není to pravda?
Já osobně znám spoustu lidí, kteří žijí dvojím životem. Jeden vznešeně rádoby duchovní, praktikují různé duchovní vědy, moudře mluví o lásce k bližnímu o duchovním osvícení a druhý ryze materiální se sobeckými požitky - doma manžel, manželka, venku milenec, milenka. Falešné úsměvy, falešná přátelství a jenom touha po osobním zisku a osobním růstu.
Komu pak věřit ve světě dvojích tváří? Komu se svěřit, komu otevřít své zranitelné nitro, u koho hledat pomoc? Jak mám poznat, kdo to myslí skutečně upřímně a opravdu žije podle svého přesvědčení?
Jsem nevěřící Tomáš a zároveň i neskutečně naivní člověk. Pořád věřím, že mezi námi jsou. Ale jsou to ještě lidé? Nejsou to už opravdoví andělé? Může být člověk tak dokonalý? Ještě jsem nikoho takového nepotkala, tak nevím.
Ale vím jedno - každý jsme složeni z mnoha stránek. Každý z nás máme v sobě nejzářivější světlo i nejtemnější temnotu, Kaina i Ábela, Hitlera i Ježíše, Matku Terezu i doktora Mengeleho. Jsme složeni z polarit, toto je duální svět, nemůžeme být jiní. Máme v sobě dobro i zlo, anděla i ďábla. Záleží jenom na nás, koho necháme převládat a kdy.
V rámci zachování poměru stran ale nelze potlačovat temnotu v nás. Projevila by se jinde a jinak, možná mnohem destruktivněji. Nelze ji potlačovat. Lze ji pouze přijmout.
Neexistuje jen bílá a černá, světlo a tma, duchovno a materiálno. Je i třetí strana - strana neutrální, strana vyvažující. A té je potřeba dosáhnout.
Naprostá vyváženost. Přijmutí toho temného v sobě a přijmutí i toho dobrého. Uvést se do rovnováhy.
Tehdy nalezneme klid, tehdy přijde osvícení. Je to stav Budhy.
Rovnováha.
Přijmout, ne potlačovat, ne popírat.
Jsme černí i bílí, jsme dobří i zlí.
Jsme lidé.
Žijeme spolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama