STRÁNKY O DUCHOVNÍM HLEDÁNÍ

Věčnost a my

23. února 2017 v 11:55
Má v sobě každý člověk zakódovanou touhu zanechat po sobě v historii nějakou stopu, svůj otisk, nebo je to jenom vnitřní pnutí některých jedinců, zatímco tupé stádo plyne s časem?
A plyne čas kolem nás nebo je čas neměnný a plyneme my?
Čas je stále, ale my přicházíme a odcházíme generaci za generací, rodíme se, trpíme, žijeme svá malá i velká trápení a radosti, své štěstí, výhry a prohry. A tak to jde dál a dál. Každý z nás je jedinečný, každý z nás je originál, neopakovatelný a sám. Žijeme svůj vnitřní a vnější život, zaujímáme své místo v okruhu svých blízkých, na této zemi. A jednoho dne naše existence zde skončí. Zemřeme, odejdeme a s dalšími generacemi zmizíme z paměti.
Bílá rasa je zvláštní. Má pocit nadřazenosti, vyšší hodnoty ve stvoření, ale nemá kořeny. Nemá vědomí o své historii. O svých pokrevních předcích. Kam se hrabeme na takzvané primitivní národy s jejich ústně předávanou historií. Oni znali svůj původ, znali své předky a ctili je.
A my? Co víme o svých prarodičích o jejich rodičích a dále do minulosti? Nic. Po našich předcích zůstalo jen jméno zapsané starým písmem v matrikách. To v tom lepším případě. A přesně totéž zůstane i po nás. Jméno v matrice.
Kam zmizí všechny naše sny, pocity, touhy, přání, naše myšlenky, naše prožitky, náš život? Nikdo nikdy už se nedozví, co jsme prožívali, čím jsme se trápili a z čeho jsme se radovali. Náš život zmizí, zapsán snad jen do vesmírné kroniky. Tak, jako se stalo i s těmi před námi a jak se stane i těm po nás.
Jen pár velikánů z miliard lidských bytostí se zapíše do veřejné historie, jen pár životů zůstane nezapomenuto.
Odtud zřejmě pramení touha umělců, vojevůdců, despotů a diktátorů - nezaniknout, nebýt zapomenut, zůstat věčný ve svém díle. Vytvořit svůj otisk v historii.
Nikdo nechce být zapomenut.
Ani já ne, ani ty, který čteš tyto řádky. I ty si to uvědomíš - pokud se již tak nestalo, že nechceš, aby tvůj život, tvoje prožitky, tvoje sny a touhy zůstaly navždy ztraceny v čase.
Co pro to uděláš?
 

Pro radost

14. listopadu 2014 v 7:37

Tvůrce Osudu

13. srpna 2014 v 16:43
banner-300x300-zeleny.gif
 


Čas

1. března 2014 v 15:09
Čas letí rychleji, než bychom chtěli. Rok 2013 zmizel jako mávnutím ruky, jako by nikdy nebyl. Vše je relativní, čas je jen naše představa.

Tvůrce osudu

12. května 2013 v 19:52
Dnes odkaz na fantastické stránky pro všechny, kteří CHTĚJÍ :

http://tvurceosudu.cz/v1

Černá nebo bílá?

30. září 2012 v 9:22

Všichni máme sklony si pořád stěžovat, je to už takový náš národní zvyk. Potkáme se, pozdravíme a po klasickém - tak jak se máš - začneme s litaniemi jak je to všechno špatné, jak všechno stojí za houby, tahle doba, tahle vláda, tahle mládež, tohle počasí atd. atd.
Stěžujeme si sobě navzájem, zahudrujeme si a odcházíme se zvláštní spokojeností, že ti druzí jsou na tom taky špatně, ne-li hůř, a že jsme se shodli, že všechno je špatný a že dřív bylo líp.
Všimli jste si toho, jak nám to vlastně dělá dobře a jak si v tom libujeme?
Ale běda, když natrefíme na někoho, kdo nebrblá, nenaříká, nestěžuje si. Kdo nám říká jen samé pozitivní zprávy. Takový člověk je okamžitě podezřelý. Moc mu to nadšení a optimismus nevěříme, podezíráme ho, že se jen chlubí, a nebo mu prostě závidíme.
Protože být spokojený se dnes prostě nenosí. A když se k tomu všemu ještě snažíme o nějaký ten duchovní přístup k životu, často zjišťujeme, že si rádi zahudrujeme, společně postěžujeme a do spokojeného pocitu sounáležitosti se nám najednou vkrade pocit provinění, že takhle já přece mluvit nemůžu, když jsem na duchovní cestě, že nemůžu šířit negativní zprávy a podporovat v nich ostatní. Já přece usiluji o nesmrtelnost své duše a teď mám zase vroubek. Já přece musím být pozitivní, musím stále vyzařovat bezpodmínečnou lásku ke všem a ke všemu kolem a místo toho tady v sadomasochistickém vytržení láteřím nad bídou světa. Ouha!
Asi nejsem tak duchovní, jak si namlouvám.
Problém je, že se stalo velice běžným si stěžovat, a problém je, že se stalo velice módním být na duchovní cestě. A ono se to prostě nějak neslučuje. Jak si s tím pak má obyčejný člověk poradit, že? Je přece tak příjemné si zanadávat nebo někoho pěkně zdrbnout, ale co na to duchovno? Co na to blížícím se konec světa a moje spása? A spása světa? Spása mých bližních? (A propó - jsou i sousedé moji bližní? Má snad ta hádavá protivná ženská z konce ulice být taky spasena? A ten ožrala od vedle? Co je mi po nich, po jejich spáse, JÁ je v novém světě nechci, tam přece můžou jen lidi čistí a spravedliví. Jako jsem třeba já.
Jako já?
No, když se nad tím tak zamyslím, když zapomenu, že se jedná o mě, když se na sebe podívám očima nezaujatého kritika - co já jsem vlastně za člověka? Jak pomáhám světu? Této planetě? Lidem?
O nikoho se nezajímám, všichni lidi jsou mi ukradení. Dejte mi pokoj, neotravujte mě, nevšímejte si mě a já si na oplátku nebudu všímat vás.
No jo, ale kde máme duchovno?
Nějak moc mi to připomíná filozofii otce Scholastika z pohádky S čerty nejsou žerty. Většina z nás jsme jako ten otec Scholastik, zahledění do sebe a do svého duchovna. Lebedíme si ve svojí duchovní namyšlenosti a myslíme si, že jsme lepší než ostatní. Jen si to přiznejte - není to pravda?
Já osobně znám spoustu lidí, kteří žijí dvojím životem. Jeden vznešeně rádoby duchovní, praktikují různé duchovní vědy, moudře mluví o lásce k bližnímu o duchovním osvícení a druhý ryze materiální se sobeckými požitky - doma manžel, manželka, venku milenec, milenka. Falešné úsměvy, falešná přátelství a jenom touha po osobním zisku a osobním růstu.
Komu pak věřit ve světě dvojích tváří? Komu se svěřit, komu otevřít své zranitelné nitro, u koho hledat pomoc? Jak mám poznat, kdo to myslí skutečně upřímně a opravdu žije podle svého přesvědčení?
Jsem nevěřící Tomáš a zároveň i neskutečně naivní člověk. Pořád věřím, že mezi námi jsou. Ale jsou to ještě lidé? Nejsou to už opravdoví andělé? Může být člověk tak dokonalý? Ještě jsem nikoho takového nepotkala, tak nevím.
Ale vím jedno - každý jsme složeni z mnoha stránek. Každý z nás máme v sobě nejzářivější světlo i nejtemnější temnotu, Kaina i Ábela, Hitlera i Ježíše, Matku Terezu i doktora Mengeleho. Jsme složeni z polarit, toto je duální svět, nemůžeme být jiní. Máme v sobě dobro i zlo, anděla i ďábla. Záleží jenom na nás, koho necháme převládat a kdy.
V rámci zachování poměru stran ale nelze potlačovat temnotu v nás. Projevila by se jinde a jinak, možná mnohem destruktivněji. Nelze ji potlačovat. Lze ji pouze přijmout.
Neexistuje jen bílá a černá, světlo a tma, duchovno a materiálno. Je i třetí strana - strana neutrální, strana vyvažující. A té je potřeba dosáhnout.
Naprostá vyváženost. Přijmutí toho temného v sobě a přijmutí i toho dobrého. Uvést se do rovnováhy.
Tehdy nalezneme klid, tehdy přijde osvícení. Je to stav Budhy.
Rovnováha.
Přijmout, ne potlačovat, ne popírat.
Jsme černí i bílí, jsme dobří i zlí.
Jsme lidé.
Žijeme spolu.

Jste milovaní

23. září 2012 v 11:36

Žijeme zatíženi minulostí. Jsme ovlivněni minulými událostmi, minulými křivdami, minulými odmítnutími, nedostatkem lásky, vyřčenými kritikami a obviněními.
Jsme ovlivněni tím, co o nás kdo kdy řekl. Co řekli naši nejbližší, věříme jejich soudům, jejich názorům. Bezmezně věříme slovům našich rodičů, kteří nám v našem raném dětství říkali - jsi zlobivý kluk, jsi zlobivá holka, nebudeme tě mít rádi, když nebudeš poslouchat, když se nebudeš učit, bude z tebe hlupák, nikdy nic nedokážeš, jsi k ničemu, jsi hloupý, jsi nemehlo.
Zamyslete se, kolik z toho a ještě mnohem víc jste jako děti slyšeli. Vzpomeňte si, kolik z toho jsme ve zlosti řekli svým dětem a to i přesto, že jste se kdysi ve svém dětství zapřísáhli, že vy tohle nikdy svým dětem říkat nebudete. A stejně jste to udělali. Udělali jste to tak, jako vaši rodiče, jako jejich rodiče. Řekli jste to v momentálním vzteku, ve chvíli, kdy jste byli něčím příliš rozrušeni, než abyste si vzpomněli na své dětské rozhodnutí. Řekli jste to a vytvořili jste tak dál program, který bude vaše děti utvářet tak jako utvářel vás. Řekli jste to, aniž byste to mysleli doopravdy, aniž byste tomu sami věřili.
Ale dítě, bezmezně důvěřující, oddané a zranitelné, dítě milující vás čistě a nezištně, to dítě vám zcela věří. Tak jako vy jste věřili svým rodičům, tak jako oni věřili těm svým.
Dítě vnímá svět jinak. Dospělí jsou pro něj bohy, co řeknou, musí být pravda. A když mi maminka řekne, že jsem hlupák a nic ze mě nebude - musí mít pravdu a já se ve své dětské čistotě natolik ztotožním s jejím tvrzením, že celý život žiju v podvědomém přesvědčení, které kdysi o mě vyslovila. Jako dítě nepoznám, zda je matčin výrok pravdivý, jako dítě hledám sama sebe prostřednictvím druhých, podle svého okolí a jeho reakcí na mě zjišťuju kdo jsem a jaký jsem.
A potom, jestliže moji rodiče bojují sami se svými problémy, vytvoří ze mě člověka, který stejně jako oni, bude celý život bloudit, tápat, hledat se.
Prosím, nedělejte to svým dětem ani sobě.
A přitom stačí tak málo.
Stačí říct jen prosté - miluji tě!
Jestliže máte strach nebo pocit studu říct to někomu konkrétnímu, řekněte to Bohu nebo té síle kolem nás jež nás stvořila. Je jedno jak ji nazýváme - Bůh, Univerzum, Vesmír, Příroda. Prostě jen řekněte - Miluji tě.
A uvidíte, co se stane, co pocítíte. Je to nesmírně očistné, mystické, uzdravující.
Zmizí staré negativní programy, zmizí pocity neúspěchu, neoblíbenosti, staré bolesti. Nejsou důležité. Všechna zlá a ubližující slova, která vám kdy kdo řekl, nejsou najednou důležitá, nemají žádnou váhu. Protože vy víte, že milujete svého stvořitele a že stvořitel miluje vás. A že vás miluje přesně takové, jací jste a že nemá žádných podmínek, za jakých vás bude milovat a za jakých ne. Prostě vás miluje, všechno o vás ví, zná vás, stvořil vás.
Říkejte - Miluji tě svému stvořiteli a prožívejte si ten pocit. Láska, kterou dáte se vám mnohonásobně vrátí, váš život bude snazší, šťastnější.
Naučte se říkat -Miluji tě té prasíle všude kolem nás a nebude vám dělat problémy říkat - Miluji tě -i lidem kolem vás. Milujte a budete milováni.
Jste úžasní, bez ohledu na to, co o vás kdy řekli ostatní. Jste úžasní a milovaní.
Miluji vás. Stav blaženosti. Život v blaženosti.

Všechno je uvnitř vás.


Strach

17. září 2012 v 18:46

Tenhle svět je svět založený na strachu. Strach je všude kolem nás, obklopuje nás, sráží k zemi, dusí nás, nedovolí se nadechnout, rozlétnout. Pořád se něčeho bojíme. Strach je nám vštěpován už od narození, nasáváme ho s mateřským mlékem, valí se na nás ze všech stran. Je nám vštěpován už od nejútlejšího dětství, je v nás vyvoláván úmyslně, abychom byli snáze ovladatelní, manipulovatelní, abychom se už předem vzdávali velkých cílů a raději klopili hlavu a nechali se řídit. Strach nás pronásleduje od početí až ke smrti. Celý život je plný strachu, celý svět je ovládán strachem.
Jako malé děti nás děsí strachem z cizích lidí, z neznámého prostředí, z čertů, z paní učitelky ve školce, ze špatné známky ve škole, ze zloby a trestu rodičů, ze šikany spolužáků. Ze zašpiněných šatů, nedojedeného jídla, ztracených klíčů. Později je to strach ze šéfa, z toho jestli vyjdu s penězi, z toho abych nepřišel o práci, z toho jestli uživím rodinu, z toho aby byly děti zdravé, abych měl kde bydlet, aby nepřišel exekutor, policie, autonehoda, lupiči, nemoc. Z toho jestli se nebude moc zdražovat, z toho jestli mi nesníží plat, z toho jaká bude nová vláda a co zase vymyslí za zákony proti nám, z čeho zavedou novou daň a jestli to všechno zvládnu atd. atd.
Strach nás nikdy neopouští, je s námi neustále, ve dne v noci.
Samozřejmě mít strach je přirozené, je to lidské a bez strachu bychom nepřežili. Ale strach nesmí být zneužíván. Tento prastarý instinkt musí sloužit jen k přežití jedince, k jeho ochraně, ale ne k jeho ovládnutí. Bohužel, skutečnost je jiná. Strach byl zneužit k ovládnutí davu, zneužit pro větší zisky mocných, pro prospěch pár jedinců. V lidech je nutno probudit a pěstovat strach. K tomu slouží zákony, nařízení, omezení, daně, politika. Je třeba vytvářet zákony a příkazy, které budou strach dál vyvolávat a rozšiřovat, je třeba držet stádo pod bičem a nenechat ho příliš volně. Je třeba vyvolávat přízraky strachu, ochromit lidstvo strachem, aby poslušně plnilo příkazy, aby bylo snáze manipulovatelné.
Tak to bylo, tak to je. Jestli to tak bude dál, záleží jenom na nás.

Se strachem nemá smysl bojovat. To nikam nevede a vyvolává to jen další formy strachu. Jediný způsob, jak se strachem vyhrát, je přijmout ho. Zcela ho přijmout, bez debat, bez výhrad, ne se mu poddat, ale prostě ho přijmout. Nechat se jím prostoupit, ale nepoddávat se mu. Jenom ho nezaujatě pozorovat, analyzovat. Proč je tady? Co mi způsobuje? Co způsobuje v mém těle? Co ho vyvolává? Kdy a jak odezní?
Budu ho pozorovat stejně, jako bych pozorovala vřed na svém těle, budu sledovat jak roste, jak se rozpíná, jak jeho mikroby zaplavují moje tělo svými jedy a ochromují je.
Ale odpoutám se od něj, ten strach se mě netýká, je to cizí tvor v mém těle a já nejsem moje tělo, proto si můžu dovolit být jen nezaujatým pozorovatelem. Můžu pozorovat strach, jeho vliv na moje tělo,, můžu ho zkoumat jako spalující horečku, protože vím, že nemoc odejde, že strach tady nebude věčně. Každou vteřinou, každou hodinou slábne a odchází. Každou vteřinou jeho hlodající tesáky ztrácí sílu. Je vlastně směšný ve své snaze mě ovládnout. Maximálně ovládne moje tělo, ale to si s touhle virózou nakonec taky poradí, tak jako si poradilo se vším. Tohle tělo je fajn, je chytré a když mu pomůžu a přesvědčím ho, že ten strach je jen uměle vyvolaný, že nejde o strach pudový, nutný k přežití, ale o strach umělý, nepotřebný, tělo se oklepe a strach bude pryč. Vždycky se najde řešení. Věřte tomu a bude to tak. Nikdy není situace taková, aby se nedala vyřešit. Všechno jde, když máme víru. I když se toho řešení třeba taky bojíme, jde to. Věřte mi.

Memento stromu

16. září 2012 v 16:26

Mám ráda stromy. Mám je ráda, ať už rostou kdekoliv. Nevadí mi, rostou-li před mými okny a brání výhledu. Nepotřebuji výhled, dívám se na stromy. Jsou krásní v každé roční době, v každé své podobě. Mám radost, jak rostou, těším se na každou jejich větvičku, na každý lísteček, na každou jehličku. Trpím s nimi za větrné bouře, soucítím s nimi za třeskutého mrazu, raduji se s nimi za letního deště.

Pod oknem v mém bytě rostl strom. Vlastně spíše keř, obyčejná líska - řekl by někdo. Ale pro mě to byl MŮJ STROM. Když jsem se do bytu nastěhovala, dosahoval sotva do půli přízemí. Ale každým rokem rostl a sílil. Potom už byl jen metr pod mým oknem, za chvíli vrcholky jeho větví dosáhly k parapetu okna a za další roky už zakryly celé okno. Bylo to krásné. Žili jsme spolu - já a můj strom. Při větru jeho větve lehce narážely do mého okna, v zimě byly obalené sněhem, za deště zachytávaly jeho listy dešťové kapky. Po dlouhé zimě jsme spolu nadšeně vítali jaro, v létě dával stín. Byl krásný a byl můj.
Jenomže jak už to tak bývá, nic netrvá věčně a já se musela z bytu odstěhovat. A přišli noví majitelé a strom jim vadil. Prý moc stíní, je moc rozkošatělý, moc zelený, moc velký.
Zkrátka dopadlo to tak jako obvykle - strom musel ustoupit vůli člověka. Přišly sekery a pily a strom padl k zemi. Nezůstal z něj jediný kmínek, jediná větvička, jen smutný pařez ukazoval, kde rostl můj strom.
Do okna zase svítilo slunce, zase byl výhled - na další domy a na silnici s křižovatkou.
Tak je to vždycky.
Pořád nám budou tiše ustupovat. Přestože tady byli dřív než my, přestože jsou starší než my. Budou ustupovat, až nebudou nikde. Zůstaneme tady sami, bez stromů, bez zeleně, zalití do šedivého betonu.
Omlouvám se vám za všechny lidi, moji zelení přátelé. Je mi to moc líto.

Úvodem

9. září 2012 v 20:36

Je spousta knih o pozitivním myšlení, vytváření reality, přitahování úspěchu, programování budoucnosti atd. všechna na začátku slibují velkolepou změnu, něco převratného ve vašem životě, slibují, že po přečtení právě této knihy budete konečně věci chápat, vidět jinak, rozumět jim, že budete nový člověk, dosáhnete osvícení, prozření, pochopení a bohatství neskutečného. A tak čtete a čtete a na konci zjistíte, že zázrak se zase nekonal. Kde je ta chyba? Ve vás? V knize? Ve vašem okolí?
Přečetla jsem spoustu takových knih a věřte mi - zůstala jsem pořád stejná, mám pořád stejné komplexy, pořád stejné myšlení, pořád stejné problémy. Vůbec nic se nezměnilo, vůbec nic se nestalo, zázrak nepřišel, prozření se nekonalo.
Stejně jako vy si říkám - kde je chyba? Jsem vážně tak tupá, že bych to nepochopila?
Netvrdím, že je chyba v těch knihách, s největší pravděpodobností bude vážně problém ve mně. Jsem moc pochybující, moc bádající, moc pozorující a analyzující. Spíše vhodný kandidát na člena klubu Sisyfos. Jsem zkrátka takový nevěřící Tomáš - dokud si nesáhnu, neuvěřím. Ale přesto někde ve mně hluboko ukrytá doutná naděje. Naděje, že to funguje, že je možné změnit realitu, že lze změnit svůj život, sám sebe, svět. Naděje, že to prostě může být tak, jak to slibují všechny ty knihy.
Pokud jste na tom stejně tak jako já, pojďme spolu na cestu. Netvrdím, že uspějeme, neslibuji vám zázraky, prozření, pochopení, netvrdím, že někam dojdeme, ale alespoň se vydáme na cestu. Přestaneme jenom mluvit a začneme konat. Spolu to zvládneme a uvidíme, kam až nás naše cesta zavede.
Jednou to přece musí vyjít.

Kam dál